Když dívce jménem Amabell Tara Savour přinesla poštovní sova přijímací list od ředitele Bradavické školy čar a kouzel, pochopila, že jí právě začíná nový život...

To, co jsem minule napsat nemohla, už dnes mohu říct. Po smrti Narionova otce, milované matky Vivien a bratra Jonatese z rukou mladší sestry Nicol, zůstal Narion sám.  Bagwellova skupina se ho pokusila naverbovat mezi sebe a Narion, zlomený a bez naděje, pod pohrůžkou, že další na řadě jsem já, přistoupil na jejich podmínky. Plnil jejich příkazy, z nichž každý by znamenal jednosměrnou jízdenku do Azkabanu.

"Sněží," řekla jsem tiše.

Vánoční svátky utekly rychle. V Hradu zůstali někteří žáčci a učitelé pro ně připravovali zajímavý program – snad aby jim nebylo líto, že se nevidí se svými rodinami. Předposlední den v roce přijela i Amanda a Kate, takže jsme také pomáhaly s programem a nestihli jsme se nudit. Když přišel Silvestr, pomáhaly jsme s výzdobou Hradu. Bylo hrozně zvláštní, že najednou smíme do společenských místností jiných kolejí, kam jsme dříve pod přísným zákazem nemohly ani nakouknout.

"Amando!" vykřikla najednou Kate. Odtrhla jsem zrak od Nariona, ale jen na zlomek vteřiny, abych zahlédla svou dávnou kamarádku. Amanda kráčela v růžových šatech uličkou mezi stoly rovnou k nám. Culila se a vypadala krásně – tak nějak dospěleji, než jsem si ji pamatovala. Všechny tři jsme se objaly. Amanda si přisedla k našemu stolu a další vyptávání a vyprávění nebralo konce.

Stála jsem – po jaké době?? – znovu na známém nádraží. Za mými zády tiše sípal francouzský express, který mne přivezl z Paříže, a chystal se na cestu zpátky. Nechala jsem v něm úmyslně všechny vzpomínky. Na Claire, Anne-Marie, Theresu... Jacqueline. Po té se mi bude opravdu stýskat, to vím. A ještě... Ettiene... Povzdechla jsem si.  Ettiene zůstal v Krásnohůlkách. Nejspíš ho už nikdy v životě nespatřím. Nebyla jsem si jistá, jestli to je ostrým londýnským větrem, který mi do očí vehnal slzy.  Rázně jsem si otřela tvář. Ettiene, Beauxbatons, blankytné uniformy... to vše je minulost. Vracím se domů!!

Zbytek školního roku v Krásnohůlkách utekl hrozně rychle, i když už tady jsem skoro dva měsíce. Zvykla jsem si na francouzštinu a dokážu se celkem obstojně domluvit. Určitě pomohl i mnohojazyčný lektvar od mademoiselle directeur a každodenní hodiny s madame Leroy, ale nejvíc jsem se naučila, když se po prvních dnech nedůvěřivého prohlížení se mnou začaly bavit i ostatní holky ze školy.

Se značnou dávkou úzkosti jsem sledovala poslední mihnutí v tu chvíli tak mile známého netopýřího hábitu, než zmizel za zdobenou branou honosného zámku, kde mě zanechal v péči mademoiselle directeur Lenormand.

Snape mě proti mému očekávání nevedl do své kobky v podzemí. Nepříliš laskavě mě šoupnul do učebny nedaleko kabinetu profesorky McGonagalové. Otočil se na podpatku, plášť za ním zavlál jako netopýří křídla a prudce za sebou zavřel dveře.