Když dívce jménem Amabell Tara Savour přinesla poštovní sova přijímací list od ředitele Bradavické školy čar a kouzel, pochopila, že jí právě začíná nový život...

Stála jsem – po jaké době?? – znovu na známém nádraží. Za mými zády tiše sípal francouzský express, který mne přivezl z Paříže, a chystal se na cestu zpátky. Nechala jsem v něm úmyslně všechny vzpomínky. Na Claire, Anne-Marie, Theresu... Jacqueline. Po té se mi bude opravdu stýskat, to vím. A ještě... Ettiene... Povzdechla jsem si.  Ettiene zůstal v Krásnohůlkách. Nejspíš ho už nikdy v životě nespatřím. Nebyla jsem si jistá, jestli to je ostrým londýnským větrem, který mi do očí vehnal slzy.  Rázně jsem si otřela tvář. Ettiene, Beauxbatons, blankytné uniformy... to vše je minulost. Vracím se domů!!

Zbytek školního roku v Krásnohůlkách utekl hrozně rychle, i když už tady jsem skoro dva měsíce. Zvykla jsem si na francouzštinu a dokážu se celkem obstojně domluvit. Určitě pomohl i mnohojazyčný lektvar od mademoiselle directeur a každodenní hodiny s madame Leroy, ale nejvíc jsem se naučila, když se po prvních dnech nedůvěřivého prohlížení se mnou začaly bavit i ostatní holky ze školy.

Se značnou dávkou úzkosti jsem sledovala poslední mihnutí v tu chvíli tak mile známého netopýřího hábitu, než zmizel za zdobenou branou honosného zámku, kde mě zanechal v péči mademoiselle directeur Lenormand.

Snape mě proti mému očekávání nevedl do své kobky v podzemí. Nepříliš laskavě mě šoupnul do učebny nedaleko kabinetu profesorky McGonagalové. Otočil se na podpatku, plášť za ním zavlál jako netopýří křídla a prudce za sebou zavřel dveře.

Vlastně jsem si ani nezapsala, jak jsem se sem, do Krásnohůlek dostala! Začalo to v Chroptící chýši...

Vůbec nevím, kde začít.  Od posledního zápisu uběhlo už spoustu času. Listuju zpátky a připadá mi, jako bych četla vyprávění o někom úplně jiném. To že jsem byla já? Ta malá holka, vyděšená ze všech těch událostí dospělého světa, které se děly kolem ní? Je to jen pár měsíců a přijde mi to jako sto let...

"Proboha, co se Ti stalo?" vyděsila jsem se. Narion kašlal a prskal kolem sebe krev, držel se za krk a poulil oči v marné snaze se nadechnout.

Tak tady je něco málo o Amabell. Napíšu to podle dotazníčku, který mi ukázala moje mladší sestřička Ishka ve svém deníčku, když jsem přijela z Bradavic na prázdniny domů